Kdysi dávno, v daleké zemi, žil starý muž. Měl tři syny. Jednoho dne se životní cesta tohoto muže naplnila a muž zemřel. Zanechal nemalý majetek v podobě 17 velbloudů. A také závěť. V té se psalo: „Prvorozený syn, ať obdrží polovinu stáda. Druhorozený třetinu a ten nejmladší, ať dostane devítinu. Zbytek dejte rabínovi.“ Když si synové přečetli závěť, začali se dohadovat o stádu. „Já mám polovinu,“ křičel ten nejstarší a ukazoval na text závěti a dodával: „Velbloudů je 17, takže si vezmu osm a půl velblouda!“ A sahal pro meč, aby jednoho velblouda přepůlil a dodržel tak otcovo přání. „Když ho rozřízneš, tak jej zabiješ a najednou jich nebude 17, ale jen 16. A komu připadne ta druhá, zabitá, polovina?“ křičel prostřední syn a též tahal meč, aby naopak zabránil nejstaršímu velblouda podříznout. Vypadalo to na bitku. Nejmladší se nedal dlouho pobízet. Jeho meč byl připraven k boji okamžitě. Byl horká hlava.  Hádka gradovala. Kolem oken domu šel moudrý rabín. A sám si vedl na provaze jednoho velblouda. Dalšího. Zastavil se a vyslechl, co chlapci řeší: „Zde máte ode mě jednoho velblouda navíc jako dar!“ řekl a podával chlapcům provaz, který držel velblouda. Chlapci odmítali. Nezdálo se jim totiž správné, aby od rabína něco přijali místo toho, aby rabínovi něco dali tak, jak si přál otec. Ale on trval na svém. A chlapci velblouda přijali. Rabín se postavil opodál a čekal, co bude. Nyní měli chlapci tedy 18 velbloudů. „Já mám polovinu, beru si tedy 9 z nich!“ řekl nejstarší. Bylo to prosté. „Já mám třetinu, beru si tedy 6,“ řekl ten prostřední, „jelikož třetina z 18 je 6.“ „Já mám devítinu, beru si tedy devítinu z 18, což jsou dva,“ rozhodl nejmladší. A tak si vzali postupně 9, 6 a 2 velbloudy. Tedy celkem 17. Zbyl jeden jediný. Ten původní rabínův. A ten rabín, postávaje opodál, si opět velblouda vzal, neboť co zbyde, patří rabínovi. A odešel. Chlapci byli spokojeni, dědictví bylo rozděleno a byl klid.

Tento starý (a pro někoho možná známý) příběh, je velmi poučný. Někdy v životě může nastat doba, kdy stojíme před neřešitelnou situací. Nevíme, jak ji vyřešit, kam jít dál, co udělat. Musí přijít někdo, někdo zvenčí, kdo nám „půjčí velblouda“. Půjčí nám jej proto, abychom uspořádali vlastní život, vše vyřešili a život mohl jít dál. Nic nám nedá, jen půjčí. A to by měla být vlastnost dobrého finančního poradce. Přicházet ke klientům, kteří mají neřešitelné problémy. Půjčit jim velblouda (myšlenkového) a nechat je, ať přijdou ke správnému řešení sami, a to pak realizovat. Spousta lidí je myšlenkově zacyklena. Neumí přemýšlet jinak, a proto by měl správný finanční poradce přijít, půjčit jim svého velblouda a ukázat, že každý problém má smysluplné řešení. Jde jen o toho velblouda. A samozřejmě také o poctivost poradce. A o to se snažím i já, už patnáctým rokem…